Československé pohraničí 1938-1939, události, četnictvo, policie, finanční stráž

Ocenění Moderní web 2005. Tato stránka byla zařazena do katalogu nadprůměrně kvalitních prací českých a slovenských tvůrců webových stránek.

Značka ModerníWeb.CZ

Náš banner pro vaše stránky. Předem děkujeme, že na nás odkazujete.

Banner 88x31 - Československé pohraničí 1938-1939

Partneři projektu:

MILITARY ZONE - Militaryzone.cz

Jarní romance      

Kamínka ve služební místnosti pěkně hřála a vrchní strážmistr Václav Nerad spokojeně třel rukama o sebe a mhouřil oči. Na konci dubna roku 1930 již sice sníh zmizel, přesto k večeru bylo nejlépe ve vytopené světnici. To před dvěma lety, když ho sem, do malé podkrušnohorské hornické vísky Svatavy převeleli, to byly takové mrazy, jaké tu nikdo tak padesát let nepamatoval. V dubnu bylo ještě tak deset centimetrů sněhu, říčka v obci téměř zamrzlá a půda byla i v květnu jako kámen. Vrchní strážmistr se otřásl, jako by jej ta zima opět dostihla.

Kdesi bouchly dveře. Chodbou četnické stanice se rozlehly kroky těžkých bot, ozvalo se kýchnutí.

„Čert aby to spral, ještě se nastydnu. Udělám si čaj a zalezu.“ Hlas strážmistra Vendelína Kose nezněl zrovna vesele. To strážmistru Jindřichu Pauerovi se zřejmě vedlo mnohem lépe, neboť si ze svého kamaráda začal utahovat.
„To máš z těch tvých navlhlých podvlíkaček, kolikrát jsem ti říkal, aby sis je nechal pořádně doschnout nebo si vzal suchý. Ale ty ne, že se v nich cítíš nejlíp, že jiný nechceš. Teď to máš, teď budeš muset pro starou Mörkertovou, aby ti dala nějaký bylinky.“
„Za tou? Ani za nic, to radši budu ve službě nahej!“

Dveře  služební místnosti se otevřely a oba strážmistři v modrých četnických uniformách vešli dovnitř.

„Pane vrchní strážmistře, hlásíme, že v obci je klid, jenom v hospodě se hádali Niederle s Prohaskou, ani nevíme o co, tý jejich zpropadený egrlandštině nejde v té rychlosti moc rozumět. Oba jsme je uklidnili.“

Vrchní strážmistr Nerad se pousmál. I on, ač má státní zkoušku z němčiny, rozumí zdejším obyvatelům tak každé čtvrté slovo.

„V pořádku, Kos. Odložte zbraně a udělejte ten čaj. Jo, a službu v rouše Adamově služební předpisy nedovolují, ale to snad víte.“

Strážmistr Kos se zatvářil nechápavě, vzápětí mu to však došlo a provinile se usmál.

„Rozkaz, pane vrchní. Ale za Mörkertovou nejdu, ta stará čarodějnice by mě těma svejma lektvarama asi zabila.“

Oba četníci odložili do skříně služební pušky, vzduchem se roznesla vůně zbrojního oleje. Strážmistr Pauer si sundal helmu a projel rukou prořídlé vlasy. V jeho letech se nebylo co divit, vždyť sloužil v četnictvu ještě za starého Rakouska. Ztěžka dosedl na starý rozviklaný otoman a hlasitě vydechl.

„Co horníci? Jaké vedou řeči? Nechystá se zase něco?“
Hospodářská krize ten rok těžce zkoušela zdejší kraj, nedávno stávkovali skláři v Oloví a Dolním Rychnově, svatavští horníci z Peterwerku se k nim připojili. Demonstrace musela být četníky rozehnána a  byl zaveden výjimečný stav.

„Neslyšeli jsme nic, pane vrchní.“ Strážmistr Kos nalil vodu do oprýskané konvice a postavil ji na plotnu kamen. „Asi mají strach. Ale stejně je mi jich líto, vždyť skoro nemají co do hu…do pusy.“

„Veřejný pořádek je veřejný pořádek, Kos. Nám nepřísluší lítost, naší povinností je chránit klid a majetek občanů. A navíc, my si zrovna nad poměry taky nežijeme.“

Vrchní Nerad neměl tyhle řeči moc rád, jemu samotnému bylo hladovějících horníků líto. Ve službě již viděl dost špinavých, zatuchlých místností, kde se tísnila rodina o osmi devíti dětech, v otrhaných šatech, lačně se vrhajících po kousku chleba, co jim táta donesl z obchodu. Když bylo za co. Hlavně poslední měsíce se situace zhoršovala. Ale služba je služba a rozkaz je rozkaz, o tom se nediskutuje.

„Tyhle věci se nedají řešit demonstracemi a anarchií, kampak by to došlo, pak by to tady vypadalo  jako někde na Klondiku. Chaos je hrozná věc.“ Sám ale řešení propukající krize neznal.

„Z toho všeho budou těžit hlavně hakenkreuzleři, dejte na mě. Už teď mají desetitisíce voličů, a bude to horší.“ Hlas strážmistra Pauera zněl dost vážně, i když jeho drbání se na palci, který vykukoval z děravé ponožky, tomuto prorokování na vážnosti trochu ubíralo.

„Moc čtete noviny, Pauer,“ pronesl spíš dobrácky  vrchní Nerad a podrbal se za uchem.
„Možná, ale já to znám. Když je hlad, tak lidi uvěřej kdekomu, kdo jim nabídne skývu chleba. Ke konci války jsem takovejch kecalů viděl a slyšel!“

Slibně se rozvíjející politická debata byla náhle přerušena pisklavým ženským jekotem, blížícím se velkou rychlostí ke stanici. Všichni tři četníci zvedli hlavu, z vedlejší místnosti vykoukly hlavy ostatních příslušníků místního četnického sboru.

„Mord, mord!!“ Dveře se div nevyvrátily z pantů, když je rozrazila udýchaná a ječící asi dvacetiletá dívka. Blonďaté copy jí mlátily o zárubně, zelené šaty nesly stopy muchlání, jak je držela vysoko nad koleny, aby se jí lépe utíkalo. Pomněnkově modré oči měla rozšířeny hrůzou.
„Co tady ječíte, Dvořáková, tohle je četnická stanice, tady nejste u tancovačky,“ spustil vrchní Nerad česky, neboť věděl, že dívka mu dobře rozumí, měla českého otce.
„Tam, f lesu, za Löwenhof, leší mrtvola, hrozný, krev überall, já byla na špacíru, jen tak so, je to mädl, holka, mrtvá!“

Blondýnka nemohla popadnout dech a její českoněmecký zmatený monolog by jinak uvedl celou stanici do stavu pobavení, kdyby v tu chvíli všichni nevytušili šestým smyslem, že je to pravda. Strážmistr Pauer vstal z otomanu a pomalu si nazul botu.

„Tak tahle nelže“, pronesl vážně nahlas to, co všichni věděli.

Do nastalého ticha zaznělo drnčení telefonu.

„Četnická stanice Svatava.“ Hlas vrchního Nerada zněl v tu chvíli trochu nejistě.
„Ano, pane Scharfe, už o tom víme, hned tam jedeme.“ Ticho by se dalo v tu chvíli krájet, jen bzukot mouchy na skle a přerývavý dech blonďaté slečny dával tušit život v místnosti.
„To byl úředník Scharf z Lomnice, nějací výletníci mu hlásili, že našli za Löwenhofem mrtvolu mladé ženy. Takže to máme hned dvakrát, jaká náhoda. Jára, běžte pro motocykl, jedeme na místo. Beneš, vy vezměte Báru. Kde že to přesně je?“ obrátil se vrchní strážmistr na vyplašené děvče.
„U cesty, za Löwenhof, asi zwo  hundert meter do lesa.“
„U dubu?“
„Ja!“
„Vím, kde to bude. Beneš,a Báru na vodítko,“ zavolal Nerad za mizejícím psovodem.
„Kos to tady sepíše s Dvořákovou a doprovodí ji k rodičům, hoďtě do ní něco, ať se vám nesloží. Pauer, vy půjdete rychle do Lomnice, vezmete ty výletníky a přivedete je sem, tady je vyslechnete a sepíšete to s nimi. A zavolejte Falknov, ať pošlou doktora a havrany. Pohyb!“

+++++

Vrchnímu Neradovi, i když byl zvyklý na ledacos, se při pohledu na mrtvolu udělalo mírně nevolno. I závodčí Jára vykazoval známky jisté bělosti, zejména když instaloval fotoaparát a fotil. Strážmistr Beneš s německým ovčákem Bárou stál nedaleko u cesty a upřeně na ni hleděl.

„Ta holka musela ty dva kilometry do Svatavy uběhnout ve světovým rekordu, pane vrchní, při pohledu na tohle…“

Nerad mlčel a zkoumavě pozoroval okolí i samotné tělo. Mírně zdupaná tráva, žádné ulámané větve okolních křovisek. Nic nenasvědčovalo nějakému zápasu. Tělo mladé dívky leželo na zádech, šaty měla celé, nepotrhané. Vypadala, jako když spí. Avšak krvavé skvrny na hrudi a krku svědčily a naprosto jiném důvodu polohy jejího těla.

„Vypadá to, jako kdyby jí někdo píchl nožem zespodu do krku“, pronesl Jára. „Tolik krve na bradě a pod ní by z rány na hrudi nebylo.“

Nerad jemně pokýval hlavou a dál mlčel.

„Pane vrchní, jsou tady stopy od kola a od bot. Mám pustit Báru?“

Vrchní Nerad pohlédl na psa a opět pokýval hlavou.

„Jestli ujel na kole, tak se stopa na nejbližší silnici ztratí. Pusťte ji, ale neničte stopy od kola, beztak jsme je asi poškodili motorkou.“

Mezi stromy se prohnal čerstvý vítr a shodil několik drobných větviček. Nerad pohlédl na oblohu, která se začala jemně zatahovat.

„Ještě tohle, bude pršet a stopy zmizí.“
„Pane vrchní, tady je krev,“ zazněl hlas strážmistra Beneše z cesty. Nerad i Jára se otočili po směru hlasu. Strážmistr se psem byli asi dvacet metrů daleko, ve směru jejich příjezdu.
„Krev? Jaká krev? Čí?“ Neradovy otázky však v tu chvíli těžko mohl někdo zodpovědět, sám vrchní strážmistr si toho byl vědom.
„Přece ji nezabil na cestě a nedotáhl sem, to bychom viděli stopy!“ zareagoval závodčí Jára na Neradova slova. Vrchní mocně kýchl.
„Máte pravdu. Nejspíš to bude vrahova krev, asi se poranil a pak odjel na kole. Pokračujte dál, Beneš.“

Závodčí Jára dofotil a usilovně si třel zátylek. Grimasa jeho obličeje dávala tušit, že přemýšlí. Koutky úst se pohybovaly sem a tam, velký orlí nos se kroutil, jako kdyby cítil něco velmi nepěkného. Nerad měl tohohle chlapce rád, věděl o něm, že je to věrný a oddaný četník, navíc velmi chytrý a inteligentní. Určitě to někam dotáhne.  

Přes vážnost situace se Nerad pousmál.

„Tak co si myslíte, Sherlocku?“ řekl, jako když otec zkouší syna z počtů.
„No myslím, že se oběť s vrahem znala a nebyli tu náhodou, nejsou patrny žádné známky zápasu. Taky si myslím, že vrah svou oběť zabil, sám se přitom zranil, sedl na kolo a odjel. A…“ Pohled mladého závodčího sklouzl za mrtvolu.
„A hele, on to nebyl nůž!“ pronesl Jára udiveně. Udělal dva kroky a sehnul se k zemi. Nerad s napětím očekával, co řekne. Jára vstal a v ruce si pohrával  s malou mosaznou nábojnicí.
„6,35 milimetrů, pane vrchní strážmistře!“

Okolo Neradových nohou se otřel ovčák Bára a radostně vrtěl ocasem.

„Fuj, Báro,“ hlesl udýchaně strážmistr Beneš. „Hlásím, že stopa po kole i po krvi se ztrácí na silnici. Ale vypadá to, že to kolo přijelo od silnice sem a zase zpátky, těch stop je na cestě nějak moc.“
„Zajímavé, ale co ta krev na cestě?“

Beneš se zatvářil nechápavě.

„Vždyť jste říkali, že…“ Nedopověděl, všiml si Járy pohrávajícího si s nábojnicí  a zatvářil se ještě nechápavěji.
„On ji zastřelil? A jak se při tom mohl zranit? To musel bejt pěknej trouba!“

Obloha se zatahovala čím dál více, stejně jako Neradova tvář.

„Za chvíli dorazí doktor, počkáme tu na něj.“ Ani nevěděl, proč to řekl.

+++++

„Zavražděná Bedřiška Ebertová, 22 let, služka, toho času bytem v Ústí nad Labem. Střelena z pistole ráže 6,35 do krku pod bradou, náboj pronikl mozkem, prorazil lebku a zůstal pod kůží. K vraždě došlo 26. dubna 1930 okolo 17. hodiny odpolední u dvora Löwenhof. Na místě činu…“

Vrchní strážmistr Nerad chodil po služební místnosti sem a tam, jeho hlas se odrážel od stěn a málem přehlušil klapot klávesnice psacího stroje, do kterého usilovně ťukal strážmistr Beneš. Měl přitom vyplazený jazyk a čelo se mu rosilo, jako kdyby bylo na služebně čtyřicet stupňů. Bylo brzy ráno, od nálezu mrtvoly uběhlo sotva dvacet hodin.

Dveře se pojednou otevřely a vešel strážmistr Kos, sundavaje si z hlavy služební přilbu.

„Hlásím, že Ebertovou viděli několikrát s mladým Schmidkunzem, synem toho obchodníka z Citic, pane vrchní. Naposledy prý někdy předevčírem právě v Citicích na nádraží, asi za ním přijela.“
„Schmidkunz, Schmidkunz,“ pobrumlával si spíše pro sebe Nerad. „To je ten obchodník s koloniálním zbožím?“
„Přesně tak, pane vrchní. Jeho syn Josef je stejně starý jako ta Ebertová, tatínkovi se prý moc nepovedl, měli mezi sebou poslední dobou údajně velké zle.“
„Kvůli čemu?“
„Nevím, pane vrchní.“ Kos se rozpačitě podrbal na zátylku. „To ženský neříkali, možná kvůli obchodu, mladej prý do práce moc nebyl, spíš hospoda, karty a tak.“
„To musíme zjistit, mohla by to být stopa. Rodinné neshody stojí velmi často za různými zločiny, Kos.“

V tu chvíli vypadal Nerad jako učitel, kárající žáčka kvůli neznalosti počtů. Strážmistr Beneš se od psacího stroje na Kose vesel zašklebil. Z vedlejší místnosti vykoukly hlavy závodčího Járy a strážmistra Pauera.

„Když ony ženské říkali, že…“
„Nechte ženské ženskými, Kos. Jedeme do Citic. Mám pocit, že případ brzy vyřešíme!“

+++++

Cesta do Citic přes Falknov rychle ubíhala. Od kol služebního motocyklu odletovaly kusy štěrku a hlíny, hustý modrý kouř linoucí se z výfuku zakrýval případným pohledům stříbřitě se vinoucí hladinu řeky Ohře, za níž se rýsovaly nevábné kolority místních dolů. Slunce bylo ještě nízko, občas přes něj přecházely mraky, přesto již dávalo svými paprsky na vědomost rodící se sílu. Jaro je tady, pomyslel si vrchní Nerad a ze sedadla motocyklu nastavil na chvíli slunci tvář.

Malá vesnička Citice vypadala to ráno jako po vymření. Horníci byli dávno v práci, děti ve škole a sem tam se potulující babky, které se co chvíli zastavovovaly a probíraly nejnovější události od sousedů, nemohly dojem ospalosti vyvrátit. Motocykl s četníky, jenž zastavil před obchodem s nápisem „J. Schmidkunz, Kolonialware“, je však zřejmě z jejich zaběhlého stereotypu vyrušil. Ustávaly ve svých rozhovorech a zvědavě poulily stařecké oči směrem k obchodu.

Když Nerad s Kosem vstoupili dovnitř, uvítal je, krom halasného zvonku nade dveřmi, nepřítomný pohled asi padesátiletého obrýleného muže, jenž se zrovna skláněl nad pultem a cosi psal.

„Guten tag, was….“ Uvítací řeč se mu při pohledu na dvě uniformované osoby uvnitř jeho království zadrhla.
„Dobrý den, pane Schmidkunz,“ pozdravil Nerad a pozorně si prohlížel obchodníkovy třesoucí se prsty. „Mluvíte česky?“
„Ja, tak trocha.“ Nerad si všiml, že se mu od dechu občas mlží brýle.
„Vrchní strážmistr Nerad, četnická stanice Svatava. Hledáme vašeho syna Josefa, nevíte, kde by mohl být?“

Schmidkunzovy prsty se rozklepaly ještě víc.

„On je fe Falkenau, f krankenhaus, fčera mel verletzung na bicykl, kopf cela krev, spad na kamen.“ Obchodníkovy oči střídavě těkaly z Nerada na Kose a zase zpátky, jako by se chtěly něčeho zachytit. „Doktor Pechatschek ho fesla do Falkenau, byl na tom moc schlecht.“ Pomalým pohybem si sundal zpocené brýle a položil je na pult. Strážmistr Kos se vítězoslavně podíval na Nerada.
„Mein Gott,“ hlesl po chvíli mlčení Schmidkunz. „Dies furchtbar Magd aus Aussig, ona muše sa fšecko, Kneipe, Karten! Ja mu chtela dat Geschäft, ale on nyc, immer nur mit die…!“

Nerad popošel kousek k blíže k pultu a zadíval se do obchodníkových zvlhlých očí. „O kom mluvíte, Schmidkunzi, nemluvíte náhodou o Bedřišce Ebertové z Ústí? Váš syn ji údajně znal.“

Schmidkunz jakoby odevzdaně potřásl hlavou.

„Ja ja, jak to fite? Fčera ona pržijet sem, ja mu to sakasofal, to nebýt toprá Mädl pro on. Um Gottes Wille… Ale on nyc, ich muss sie sehen, pofídá. Sebral Fahrrad, bicykl, a byl fuč. Ach du lieber Zeit…“

Obchodník s koloniálním zbožím smutně pokyvoval hlavou, ruce se mu přestaly třást. Za sklem výkladu se v tu chvíli tísnilo několik párů zvědavých starých očí. Snad si myslely, že dokáží přečíst něco z obchodníkových rtů.

„Tak to nám stačí, pane Schmidkunzi. Zůstaňte v obchodě, za chvíli pro vás přijde místní četnická hlídka a odvede vás k výslechu. Máme důvodné podezření, že se váš syn dopustil vraždy.“

Na celé zeměkouli v tu chvíli nebylo zřejmě nechápavějšího pohledu jako v tom malém krámku s koloniálním zbožím v Citicích.

+++++

Prolamované průčelí nemocnice ve Falknově bylo vidět již zdaleka. Po fasádě se šplhající břečťan dodával tomuto místu veselejší ráz, člověk by při letmém pohledu nepoznal, že se blíží k domu, kde si život podává ruku se smrtí, kde se strach a úzkost střídá s úlevou a chvilkovou radostí z prodloužených chvil na božím světě. K domu, v němž se lidské osudy, bolesti a strasti navzájem proplétají a zas mizí kdesi v neznámu.

Pokoj, kde ležel Josef Schmidkunz, syn obchodníka s koloniálním zbožím z Citic, byl cítit bolestí. Visela ve vzduchu jako uhelný dým v zimě nad zdejším krajem, jako minulost odsouzená k zapomnění.

Když do něho vrchní strážmistr Nerad vstupoval, věděl, že si sem přišel pro vraha. A také věděl, že sem nejde zatknout úkladného, zákeřného pachatele, ale ubohého romantika, zamilovaného chudáka, jehož lásce rodiče bránili tak, že se po vzoru Goethova Werthera rozhodl vzít život sobě i své milé.

Mladý Schmidkunz uměl lépe česky než jeho otec, avšak bylo mu velmi špatně rozumět, neboť s prostřelenou tváří se i přes vynaloženou námahu  hovoří jen těžko. Ano, Josef Schmidkunz si zranění nezpůsobil pásem z kola, jak nalhal svému otci i doktoru Pechatschekovi z Citic, ale střelnou zbraní. I ve falknovské nemocnici se dle slov ošetřujícího lékaře snažil lhát, ovšem neuspěl. Lékař jasně povahu zranění rozeznal a uvědomil četnickou stanici ve Falknově. S falknovským kolegou se také Nerad potkal přímo ve dveřích pokoje.

„Tak tohle je jeden z nejrychleji vyřešených případů vraždy, jaký jsem tu zatím zažil,“ podivoval se strážmistr z Falknova po Neradově vysvětlení své přítomnosti zde.

S námahou soukal ze sebe Schmidkunz slova o velké lásce, o připravovaném, a nakonec neuskutečněném útěku, o zákazu rodičů stýkat se se svou vyvolenou, o hádkách s otcem, o tajných schůzkách, o posledním dnu Bedřišky Ebertové. Když Schmidkunz dospěl sem, hlas se mu zadrhl.

„Proboha, Schmidkunzi, to, že jste chtěl zabít sebe a ruka se vám třásla tak, že jste se netrefil, to bych pochopil, ale proč jste musel zabít ji, když jste ji tak miloval?“

Krvavý obvaz kolem pacientovy hlavy začal mokvat slzami.

„To chtěla ona, chtěla, abych ji i sebe z toho všeho vysvobodil. Mohli jsme pak být spolu für immer, navždy.“ Hlas se mu opět zadrhl, tvář plnou slz otočil k oknu.

Vrchní Nerad vyšel z budovy, sedl si na lavičku, zapálil cigaretu a přimhouřil oči. Venku před nemocnicí bylo již krásné dubnové odpoledne. Vzduchem letěla vůně jara.

Autor povídky: Vladimír Bružeňák (kopírování je zakázáno)

 

úvodní stránka | nahoru | zpět | tisk stránky | Články lze kopírovat jen se svolením autorů
© 2005 Design Jirka Převrátil | © 2005-2006 Obsah - Jirka Převrátil

Militaryzone.cz - Přehledný online katalog klubů vojenské historie - KVH Webhosting poskytuje Český hosting