Československé pohraničí 1938-1939, události, četnictvo, policie, finanční stráž

Ocenění Moderní web 2005. Tato stránka byla zařazena do katalogu nadprůměrně kvalitních prací českých a slovenských tvůrců webových stránek.

Značka ModerníWeb.CZ

Náš banner pro vaše stránky. Předem děkujeme, že na nás odkazujete.

Banner 88x31 - Československé pohraničí 1938-1939

Partneři projektu:

MILITARY ZONE - Militaryzone.cz

Když zvonil zvon zrady

„Tvá matka země
Otvírá náruč:možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká
Pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!“

Mdlé světlo malé laciné petrolejové lampy ozařovalo stěny místnosti a specifický pach se vznášel v prostoru spolu s patetickou atmosférou, jež verše Viktora Dyka očividně vyvolaly v zhruba třicetiletém muži ležícím s knihou v ruce na rozvrzaném otomanu, který jistě pamatoval císaře pána ještě v mladých letech.

Muž spustil ruce s knihou na bedra a přivřel oči. Střípky z posledních měsíců mu proletěly hlavou jako horská smršť, která za sebou zanechává jen pustinu a spadlé stromy.

Byl unavený. Jako strom, jenž odolává vichřici. Jako staletý dub, jehož se něco snaží vyrvat z prastarých kořenů.

Z vedlejší místnosti bylo slyšet tlumený zvuk rádia a ještě tlumenější hovor několika jedinců. Jako když malí kluci hrají tichou poštu.

Zavřel knihu. Pomalým pohybem se zvedl z otomanu, upravil si límec četnické uniformy a se zamračeným čelem se vydal ke dveřím. Byl začátek září roku 1938, vrchní strážmistr Karel Šašek sloužil na četnické stanici ve Svatavě již třetím rokem, jenž však jistě byl pro něho tím nejtěžším. Neměl se čemu usmívat.

Ne vždy ideální, ale často respektované a i prospěšné soužití Čechů a Němců v pohraničí bylo u konce. Vrchní Šašek to dobře věděl. Od května se pořádně nevyspal. Volby, v nichž Sudetoněmecká strana získala ve Svatavě 90% hlasů z místních téměř 4500 obyvatel, pak částečná mobilizace, její ukončení, neustálá služba, bezvýsledné vyšetřování srpnového výbuchu petardy na zdejším  hřišti. To vše se mu vepsalo do tváře. Vrásek i šedivých konečků vlasů přibývalo, starostí neubývalo.

Včera dostali rozkaz zabavovat místním Němcům radiové přijímače. Těch nenávistných pohledů, do úzkých škvírek přivřených očí, zatnutých zubů! Do smrti si je bude pamatovat!

Kolikátého to vlastně bylo? Pátého září? Sestra Věrka měla ten den narozeniny. Ani si na ni nevzpomněl.

Pomalým krokem vešel do vedlejší místnosti, kde za stolem, na němž byl položen radiový přijímač, seděli v kruhu tři muži v četnických uniformách. Límečky měli rozepnuté, před sebou plechové hrnky s jakousi nahnědlou tekutinou, zřejmě čajem. V rohu blikalo světlo plamene z nedovřených kamen, mihotavá žárovka nad stolem vrhala po místnosti až strašidelné obrazce. Na tvářích posluchačů se mísilo světlo se stínem, naděje se smutkem, radost se zoufalstvím, očekávání s únavou. Barokní výjev jako od Petra Brandla. Bude pozemské utrpení vystřídáno nebeským klidem? A je vůbec nebe?

Dřevěná podlaha pod Šaškovými kroky smutně zavrzala. Dva z mužů zvedly pohledy, třetí se nepohnul, temnýma očima dál bloudil po městech vyznačených na přijímači, jako kdyby na nich něco hledal. Pomoc?

„Tak co je nového, pánové?“ Vrchní Šašek se posadil na volnou židli ke stolu, sáhl do kapsy pro cigaretu a zapálil si. Modrý kouř dodal mdlému světlu ráz ještě ponurejší.

  „Pořád to samé, pane vrchní,“ pronesl potichu jeden z mužů, blonďatý strážmistr Jan Navara. „Naše vláda prý předala henleinovcům čtvrtý plán, zase ústupky. Kam jim až proboha chtějí ustupovat? Rozbít čenich by jim měli!“

„A taky prý anglický a francouzský noviny píšou, že bychom měli pohraničí odstoupit, když se nedokážeme dohodnout.“ Strážmistr Ludvík Bytel se zhluboka napil tekutiny z hrnku před sebou. „Copak to nevidí? Vždyť jim musí být jasný, že když nás obětujou, tak to od toho čalouníka jednou slíznou taky, hlavy skopový!“

Vrchní Šašek nemluvil, znal své muže a znal situaci. Nechal je, ať si trochu uleví, nic jiného zatím dělat nemohli. Koutkem oka pozoroval třetího z trojice, štábního strážmistra Trávníka. Bylo mu ho líto, jeho i jeho ženy. Trávník se nedávno oženil. S Němkou. Divná to byla svatba. Srpnové slunce svítilo na svatavský kostel, v jehož dřevěných lavicích sedělo sotva deset lidí. Vpředu smutná nevěsta, smutný ženich, ponurý hlas farářův, dva ministranti, několik četnických uniforem, otec nevěsty. Ani on se neusmíval. Jako kdyby na všech ležel stín, jemuž nemohli utéci. Venku se míhaly postavy v bílých punčochách, připomínajíce hosty, jež nikdo nepozval. Nebo ani být pozvány nechtěly.

Před týdnem musel Trávník poslat svou Ilsu k rodičům do malé vsi u Příbrami, nemohla snést ty opovržlivé, nenávistné pohledy, urážky a jakoby náhodou vedené plivance.

Teď jeho tvář vyjadřovala směs smutku, lítosti, nenávisti i naděje. Tvář doby.
„ Jak se vede Ilse?“ snažil se Šašek prolomit chvilkové ticho.
Trávník pomalu zvedl oči od rozhlasu a trochu se pousmál.
„Děkuju za optání, pane vrchní. Psala, že se jí vede dobře, naši ji prý hezky přijali. Jen ve vesnici si pár babek na ni ukazovalo, ale to je u nás normální. Když si táta koupil před lety novou mlátičku, tak s ním půl vesnice měsíc nemluvilo. No, závist si národnost nevybírá.“
Šašek se usmál, byl rád, že má štábní strážmistr lepší náladu. Poslední dny měl o něho trochu strach.
„Vypněte to už a běžte spát. Všichni. Kdoví co nás čeká zítra, tak ať jsme fit.“
Za několik okamžiků mihotavé světlo žárovky pohaslo a stanicí se rozhostil klid. Z venku doléhalo skučení větru.

+++++

Několik dní bylo v obci i okolí relativně klidno. Henleinovci se čas od času srocovali, debatovali, pak zas rozcházeli. Četníci kolem nich chodili a snažili se jich příliš nevšímat, jako strašák se nad nimi vznášel rozkaz do ničeho nezasahovat, nereagovat na provokace, nedávat záminku ke konfrontaci. Jen aby za hranicemi nemohli rozpoutat hysterický křik o ubližování bezbranným sudetoněmeckým občanům! Oni si ale stejně něco vymyslí, pomyslel si strážmistr Bytel, když procházel po mostě za svatavským kostelem směrem ke kolonii dělnických domků.

Jeho bedlivý zrak již z dálky pozoroval hlouček vzrušeně gestikulujících postav před jedním z domů, z jehož oken viselo jakési barevné prádlo a v mírném větru vlálo jako fangle na cirkusovém stanu. Rázným krokem  k nim zamířil, když sebou pojednou prudce trhl. Znělo to jako zaburácení hromu, z nevelké vzdálenosti. Nebe, na nějž okamžitě pohlédl, však na bouřku nevypadalo. Sakra, to je od Falknova, napadlo ho. Ale rány z lomu za Wudingrünem sem nikdy slyšet nebyly! Maně sevřel pevněji pušku na rameni a druhou rukou si sáhl na opasek. Aby tak…..Ani nechtěl domyslet.

V předtuše čehosi neblahého se otočil a utíkal zpět na stanici. Šavle zatracená, napadlo ho v běhu, když si ji musel přidržovat. Dávno je měli zrušit!

Udýchaný rozrazil dveře stanice.
„Slyšeli jste to?“
Stál na prahu, bodák pušky se jemně otíral o horní zárubeň dveří. Z místnosti se linul cigaretový dým.
„To se ví, že slyšeli,“ vrchní Šašek si zrovna nasazoval brigadýrku. „Volal jsem do  Falknova, poručíku Benešovi, prý na zahradě hotelu Hahm bouchla bomba. Jedu tam, vy zůstaňte tady. Kdyby se cokoliv stalo, volejte velitelství praporu SOS Falknov.“
Sotva to dořekl, ozvala se další rána, velmi podobná té první. Strážmistr Bytel si byl jist, že přišla ze stejného směru. Z okna stanice bylo vidět několik hloučků zvědavců, jak se o čemsi dohadují a hledí na nebe.
„No to je pěkný nadělení,“ hvízdl Bytel a podíval se na Navaru. „Zdá se, že něco nepěknýho začíná.“

+++++

Na zahradě falknovského hotelu Hahm bylo rušno. Velitel praporu SOS major Helvín, poručík Beneš a několik osob v civilu se zrovna sklánělo nad asi metr a půl širokým kráterem, ze kterého ještě vycházel štiplavý kouř. Opodál hlídkovalo několik „sosáků“ v uniformách četnictva a armády, personál hotelu stál v uctivé vzdálenosti u vchodu na zahradu a vše bedlivě pozoroval.

Vrchní Šašek nechal motocykl jen tak opřený o  plůtek zahrady a připojil se ke skupině nad kráterem.

„Dynamon,“ pronesl stručně Beneš, když zahlédl Šaška. „Používá se v dolech na odstřel. Ale proč to někdo odpálil zrovna tady?"
Vrchní Šašek se narovnal a rozhlédl se. Stříbřitě se lesknoucí řeka Ohře, tekoucí jen pár metrů odtud, nad ní štíhlý obrys věže falknovského kostela svatého Jakuba Většího. Na mostě přes řeku stálo několik zvědavců. Měl pocit, že se dívají přímo na něj.
„ Možná provokace, pane poručíku. Místní Češi házejí bomby na německý majetek, to by se za kopečkama mohlo pěkně rozmáznout.“ Zkoumavě se podíval na hotelový personál.
„ Co ti tam, vyslechl je někdo?“
„Vyslechl. Nic neviděli, nic neví. Zahrádka byla v době výbuchu prázdná, personál byl uvnitř.“

Tvář vrchního strážmistra vyjadřovala soustředění. Byl si jist, že je to provokace, provokace ze strany henleinovců, nebylo by to poprvé, ovšem poprvé by někdo použil výbušninu.

„A co ten druhý výbuch?“¨
„To bylo v klášteře, na zahradě za zdí, už tam jeli. Pane vrchní strážmistře, předávám vám tímto  případ, musím bohužel na zemské velitelství do Prahy, už jsem měl vyrazit, tohle mne jen zdrželo.“

Poručík Beneš se netvářil příliš nadšeně, když nasedal do služebního automobilu. I do jeho tváře se vepsal výrazným písmem průběh posledních dnů a týdnů. A navíc to vypadalo, že tečka ještě nebyla napsána.

Když vrchní Šašek pomalu projížděl ulicemi Falknova směrem ke klášteru kapucínů, připadal si jako vetřelec. Ten pocit již zažíval několik měsíců, teď však tu všudypřítomnou nenávist cítil mnohem více. Celý tenhle zavšivený rok byl prodchnut nenávistí, zlem, nadávkami, uplivováním. Málo bylo Němců, kteří nepodlehli fanatické nacistické propagandě. Ti na tom byli nejhůř, hlavně sociální demokraté a komunisté. T, stejně jako stovky místních Čechů, věřili v sílu republiky, věřili tomu, že se za ně republika postaví  a za republiku že se postaví velmoci! Nebyli sami, protože sami být nechtěli. Doufali, protože doufat chtěli. Nic jiného jim nezbývalo. Báli se dnů příštích, stejně jako se jich bál vrchní strážmistr Karel Šašek. Byli ale také odhodlaní nebezpečí čelit, stejně jako byl odhodlán vrchní strážmistr Karel Šašek. Nechceme cizího území, ale ani píď svého nedáme!!

Desítky pohledů, které ho teď provázely od hotelu Theierl, okolo kostela a  přes náměstí ke klášteru byly směsicí obav, pohrdání  a nenávisti. Jak málo stačí člověku, aby se naučil nenávidět druhé.

Několik mužů v bílých punčochách, bílých košilích a černých čepicích mu jakoby schválně pomalu přešlo přes cestu. Musel zpomalit a docela zblízka jim pohledět do tváří. Četl v nich lidskou zlobu. Přidal plyn.

+++++

Upravené záhony klášterní zahrady byly pro něho téměř vysvobozením. Pocítil tu blízkost čehosi jiného, neznámého. Hnědé sutany kapucínů, pomalu se procházejících zahradou a okukujících  hlouček mužů v četnických a policejních uniformách, působily zvláštním dojmem, jako by ani do tohoto světa nepatřily. Klášterní zeď jako by oddělovala nejen  odlišná uspořádání lidské společnosti, ale i mnohem více. Těch pár kamenů, omítnutých opadávající omítkou, tvořilo hranici. Byl to symbol. Zeď mezi válkou a mírem, shonem a klidem, peklem a nebem. Nebem?

Při pohledu na díru v zemi, kterou tu zanechala výbušnina ( dle slov jednoho z policistů opět dynamon ), mu došlo, že peklo vstoupilo na nebe. A při pohledu do tváře jednoho z kapucínů i to, že peklo vstoupilo do andělů. Nebo se mu to zdálo? Opět ten zatvrzelý výraz, opakující se na tvářích jako malý koník na roztočeném kolotoči.  To už proboha nikde nejsou andělé?

„Pane vrchní strážmistře, my jsme tady hotovi,“ vytrhl ho z myšlenek jeden z místních četníků. „Výbušnina dynamon, někdo ji asi hodil přes zeď a utekl. Nikdo z mnichů ani nikdo odnaproti z české školy nic neviděl. Je sobota, takže tam byl jenom školník a jeho žena. Ti už pár dní prý raději moc nevychází.“
„Dobře, děkuji, strážmistře,“ kývl Šašek hlavou. „Sbalte to tady.“
Kdo a hlavně proč hodil během dvaceti minut dvě nálože na tak odlišná místa, jako byla zahradní restaurace a klášterní zahrada? Vrchní Šašek se usmál. Třeba chtěl vyhnat krtka, napadlo ho. Ještě neztrácel smysl pro humor, i když důvodů k smíchu bylo pramálo.

Shluk zvědavců před vchodem do kláštera se pomalu rozcházel, když tudy vrchní strážmistr procházel k zaparkovanému motocyklu. Jeden z mužů jako kdyby však odejít nechtěl, přešlapoval na místě, rozhlížel se kolem sebe, žmoulal v ruce zašpiněnou čepici a jeho zrak každou chvíli klouzal směrem k Šaškovi. Vrchní měl pocit, že jej odněkud zná, ale odkud? No ano, jeden z místních antifašistů, sociální demokrat, Eberle, Ebermannn nebo tak nějak. Viděl ho na několika protinacistických demonstracích, šel vždy vpředu, proto mu jeho tvář utkvěla v paměti. Poručík Beneš o něm nedávno mluvil v souvislosti možného využití antifašistů pro obranu státu.

Šašek došel k motocyklu, rozhlédl se a pokynul nenápadně muži hlavou. Věděl, proč je nerozhodný. Místní antifašisté to měli velmi těžké, mezi téměř šesti tisíci voliči Sudetendeutsche Partei ve Falknově jich bylo necelých sedm set. Henleinovci o nich věděli a dávali jim zřetelně najevo, že jsou pro ně zrádci. Jejich postavení bylo horší než postavení místních Čechů, o to víc si vrchní strážmistr cenil jejich odvahy

Muž se sotva znatelnou, přesto zaznamenatelnou úlevou došel k vrchnímu Šaškovi. Jakoby mimoděk upustil čepici a shýbl se pro ni.

„Videl sem Wenzl Baiera, toho ševce s Unter Reichenau. Stal sem nahotou sa rohem, on pšijel na kole a neco hodil pšes mauer, pšes zet. Sa chvili to buchlo,“ pronesl šeptem lámanou češtinou, zvedl čepici a aniž by na Šaška pohlédl, odcházel rychlým krokem pryč.

Vrchní strážmistr se na chvíli zamyslel a v duchu muži poděkoval. To by ale byla náhoda!

Rychle nastartoval motocykl a rozjel se . Věděl, že Wenzl Baier má dílnu ve Svatavě!

+++++

Štábní strážmistr Trávník se smutně díval z okna stanice na zaprášený chodník. V ruce žmoulal nezapálenou cigaretu, co chvíli si rukou otřel čelo. Strážmistr Navara stál za ním a snažil se mu koukat přes rameno.

„Co tam prosím tě vidíš?“
Trávník odstoupil od okna a otočil se.
„Nic, jen tak přemýšlím.“
„A o čem?“
„Jak tohle všechno asi skončí.“

Navara se usmál a odešel ke stolu. Sedl si na rozvrzanou židli, odkud před minutou vstal. Mírně se na ní zhoupl, až výhružně zavrzala.

„No jak, Áda buď dostane rozum nebo dostane přes držku. I kdyby nás Angláni a Frantíci nepodrželi, myslím, že jsme dost silní, abychom mu ukázali, zač je toho loket. A taky jsou tu Rusové.“

Trávník poodešel od okna a zadíval se Navarovi do tváře.

„Chtěl bych sdílet tvůj optimismus, ale bohužel nesdílím. Má takové tušení, že….“
„Prosím tě nesejčkuj,“ přerušil ho Navara skoro zlostně. „Svět přece musí pochopit, že naše vláda už nemá kam ustupovat. Jestli nechtěj válku, tak budou muset přivést toho frajtra k rozumu. A vůbec, my musíme hlavně umravnit ty bílý punčochy tady a ukázat všem, že klid a pořádek umíme zajistit.“
Další výměnu názorů přerušil ostrý zvuk služebního telefonu. Trávník po něm téměř skočil.
„Ano, pane vrchní strážmistře, provedu. Počkáme tam na vás.“
Položil sluchátko a nevěřícně kroutil hlavou.
„Teda člověče, to je rychlost,“ pronesl obdivně. „Ty rány mi ještě skoro znějí v uších a vrchní už má asi pachatele. Máme jít na domovní prohlídku k Baierovi, to je ten obuvník z Rychnova, jak sem denně dojíždí na kole. Taky bílá punčocha. Příkaz od soudce už prý má, volal od něj z Falknova.“
„To je tady tak za deset minut,“ pohlédl Navara na hodinky. „Skočím za Bytelem, aby tu zůstal. Štípe na dvoře dříví.“

+++++

Již několik metrů před dveřmi obuvnické dílny byl cítit zápach klihu a kůže, do kterého se míchala typická zatuchlina přízemních krámků a dílniček.

Vrchní strážmistr Šašek i s oběma četníky zabušili na dveře. Za nimi stáli ještě dva policisté z Falknova.

„Otevřete, jménem zákona, československé četnictvo!“
Odněkud se ozvalo zavytí psa.
„Asi nebude doma, pane vrchní,“ pronesl Navara.
Vrchní Šašek se na něho podíval tak trochu úsměvným pohledem.
„Asi. Skočte vedle pro souseda, podle zákona musí s námi být nějaká nezúčastněná osoba.“
„A proč jdeme sem, nebylo by lepší zajet si pro něj domů do Rychnova? Tady má přece jen dílnu!“
Venku se už téměř setmělo, slova strážmistra Trávníka zněla ze vzdálenosti zhruba pěti metrů jako z hrobu.
„Chtěl jsem napřed prohledat dílnu. Bylo mi jasné, že už tady nebude. Bývá tu tak do tří hodin, teď je po deváté, určitě odjel domů. Jestli ty bomby vyrobil on, bylo by logické, aby je vyrobil tady, ne doma.“
Koutkem oka zahlédl přicházejícího Navaru s baterkou a nějakého civilistu.
„Hlásím, že vedu souseda, pane vrchní. Gustav Baumann, krejčí. Dáme to do protokolu.“
„Vyrazte dveře!“
Rozklížené dřevěné dveře odolávaly ramenům četníků jen velmi krátce. Žluté světlo baterky prolétlo prostorem dílny.
„Kde jen je ten vypínač. Á, tady.“
Malá žárovka nad obuvnickým stolkem neozařovala prostor o nic lépe nežli služební baterky. Ty musely zůstat v provozu, aby vůbec něco bylo vidět.
„Nedivím se, že tady není přes noc, moc by toho asi neviděl,“ řekl polohlasně jeden z policistů.

Šest mužů se do malého prostoru vešlo jen stěží, strážmistr Navara proto spolu s druhým policistou museli hlídkovat venku. V oknech okolních domů se začaly objevovat stíny postav, odněkud se přišla podívat asi osmdesátiletá stařena. Dav zvědavců začal pomalu, ale jistě houstnout.

Mužům zákona uvnitř dílny nedalo velkou práci, aby celou místnost během chvilky dokonale prohledali. Výsledek jim vzal dech. Jeden z falknovských policistů ani ne za minutu dřímal v ruce dvě do mastného hadru zabalené pušky Manlicher i s několika krabičkami nábojů, při jejich vytahování z rozvrzané skříně ještě vypadla na zem krabice s několika kusy revolverů! Vrchní Šašek téměř spokojeně hleděl na čtyři plechovky od barvy, uzavřené a omotané drátem a zápalnou šňůrou. Byl si jist, že uvnitř všech je dynamon.

Velký červený prapor s hákovým křížem uprostřed, nalezený v zásuvce stolu, byl již jen příslovečnou tečkou za větou.

Tak, pane soukmenovče Baiere, a máte to spočítané!

Sehnat příkaz k zatčení, dojet i s eskortou do Rychnova a vytáhnout rozespalého obuvníka z postele bylo již poté dílo několika málo hodin. Ráno 11. září 1938 byl zatčený Wenzel Baier dopraven ke krajskému soudu v Chebu. Přiznal se, že pašoval zbraně z říše, měl je rozdělit mezi své soukmenovce a dynamonovými bombami vyvolat ve městě neklid a zdání neudržitelnosti situace. Všechno mělo být součástí děje, jenž měl nastat po celém pohraničním území o dva dny později.

+++++

Četníci ze svatavské stanice si ani nestačili svůj úspěch pořádně uvědomit, události příštích hodin jej zcela zastínily. 12. září měl Hitler v Norimberku štvavý protičeskoslovenský projev. Z rozhlasu jej svatavští četníci zaznamenali a hlásili majoru Helvínovi, veliteli praporu SOS ve Falknově. Jen několik minut poté kolem stanice a dál obcí prošel průvod s pochodněmi a vyvolával hesla jako „ Ein Volk, ein Reich, ein Führer“  či  „Heim ins Reich“.

13. září pak propuklo henleinovské povstání, jež si v nedalekých obcích Haberspirk a Gossengrün vyžádalo svou krvavou daň.

Optimismus strážmistra Navary se nakonec nepotvrdil, mnichovská konference rozhodla o osudu nejen svatavských odhodlaných obránců naší územní celistvosti a demokracie, ale i Evropy a celého světa.

To, co vrchní strážmistr Karel Šašek cítil, když 2. října předával staniční zařízení  náměstku svatavského starosty lékárníku Antonu Scherbaumovi a obchodníku Franzi Riedlovi, se snad ani nedá slovy popsat. Bezmoc, ponížení, hanba, vztek. Slova jazyka nedokáží ani přiblížit, co v sobě on a všichni jemu podobní nosili a co cítili.

„Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon,
čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion.
A my jsme je milovali“

Když 3. října předal klíče od stanice majiteli domu Janu Löwovi, zahlédl v nadšeném davu na ulici Wenzela Baiera. Dlouho ve vězení nepobyl.

Muselo uplynout sedm dlouhých a krutých let, než dne 15. září roku 1945 vrchní strážmistr četnictva Karel Šašek přejal stanici zpět, do rukou, jež na sobě nesly celou tragédii té doby.

 

úvodní stránka | nahoru | zpět | tisk stránky | Články lze kopírovat jen se svolením autorů
© 2005 Design Jirka Převrátil | © 2005-2006 Obsah - Jirka Převrátil

Militaryzone.cz - Přehledný online katalog klubů vojenské historie - KVH Webhosting poskytuje Český hosting